O rychlé jízdě se skokankami na lyžích

5. 12. 2020

Oblékají se do přileb a kombinéz. Řítí se 90kilometrovou rychlostí. Bez volantu, bez řídítek. Víte, že i Česko má svou ženskou skokanskou reprezentaci? Účastní se pravidelně závodů světového poháru, mistrovství světa a čeká je zimní olympiáda 2022. Žena v autě.cz zpovídala 3 holky s křídly – skokanky s řidičákem: Káju Indráčkovou, Štěpánku Ptáčkovou a Zdenu Pešatovou.

Skok na lyžích je bezesporu extrémním sportem. Nejen proto, že jej tak hodnotí pojišťovny, ale také proto, že většina z nás by se neodvážila ani podívat se ze skokanského můstku dolů, natož se z něj pustit na lyžích. Extrémní sportovci mají mnohdy i trochu „extrémní“ přístup k životu, který se může projevit i při výběru auta nebo stylu jízdy.

Jakou největší rychlostí na nájezdu ses na lyžích řítila? A Tvůj osobní rekord v délce skoku?

K: Odhaduji, že kolem 96 km/h, to je skoro rychleji, než co jsem kdy seděla v autě za volantem. Rekord mám 130 metrů.

Š: S tou rychlostí popravdě nevím, na „topspeedy“ je expert tady Zdéňa. Osobní rekord mám 130 metrů.

Z: Na tuhle otázku úplně přesně odpovědět taky nedokážu, ale je pravda, že v závodech mi obvykle naměří jednu z největších nájezdových rychlostí. Osobní rekord mám na libereckém můstku 133,5 metrů.

Co Tě motivovalo vydržet u skoků už od dětských let? A zkus našim čtenářkám popsat, co je na skocích to nejkrásnější

K: Začala jsem skákat v šesti letech, u nás v Desné jsem byla první a po dobu jednoho roku dokonce jedinou holkou. Hrozně mě to bavilo, a to mi vydrželo dodnes. Nejkrásnější na skocích je ta cesta vzduchem. Samozřejmě jako dítě to vnímáte jinak, je to hra, zábava. Ale let na velkém můstku už trvá asi 5 vteřin. Úžasný pocit.

Š: No, já jsem jako malá začala s gymnastikou, jenže jsem mezi upravené holčičky v růžových dresech tak úplně nezapadala, nedokázala jsem se hýbat s takovou ladností a elegancí, furt jsem byla rozcuchaná a tak… Pak jsem objevila skoky. Rychlý, akční sport, tehdy typický hlavně pro chlapce, byl to, co jsem hledala, a jakmile jsem ho našla, už jsem ho neodkázala opustit.

Skokanka

Z: Dostala jsem se k tomu přes mého spolužáka, když mi bylo sedm. Chytlo mě to hned od začátku a ačkoli jsem to v dětství brala jako zábavu, tak jsem věděla, že bych u toho chtěla zůstat. Podle mě je na skocích nejhezčí to, že to není sport pro každého. Není to fotbal, kde si můžete kdykoli za barákem zakopat. Je to adrenalin a ten pocit, když se vám povede skok, to už většinou cítíte při odrazu, a pak si několik vteřin užíváte let, je úžasný.

Skoky jsou vnímány jako nebezpečný sport. Jak ho vnímáš Ty? A používáte jako skokanky také nějaké bezpečnostní prvky, asistenty, jako mají dnešní auta?

K: Když se v letu dostanu do nestabilní pozice, třeba při nárazu větru, ruce mi samy vystřelí od těla a začnou korigovat pozici. Mají auta něco podobného?

Š: Asistenty bohužel nemáme, i když by se občas nějaký hodil. Musíme se spolehnout samy na sebe a v případě pádu nám v podstatě jedinou ochranu zajišťuje helma. Ale skoky nejsou až tak rizikový sport, jak se možná na první pohled může zdát. Věřte mi, řízení auta je více nebezpečné, minimálně když za volantem sedím já. Při skoku je člověk na můstku alespoň sám a neohrožuje ostatní, jako je tomu na silnici. .-)

Z: Někteří mí kamarádi se už sice do můstku vraceli vrtulníkem záchranné služby, ale nikdy o nic zásadního nešlo a po pár týdnech nebo měsících byli zpět. O nebezpečí se v souvislosti se skoky dost často mluví, ale podle mě jsou mnohem rizikovější sporty. Bezpečnostní asistenty žádné nemáme, ale občas by se ruční brzda nebo ABS hodilo. Anebo padák. .-)

Jsme magazín pro ženy automobilistky, tak pojďme k autům. Jakým autem jezdíš a jaké auto se Ti aktuálně nejvíc líbí a proč?

K: Teď jezdím Peugeotem 2008. Proč? Protože ho máme doma. Máme tedy ještě i Mitsubishi Outlander, ale v něm se necítím za volantem dobře, je na mne moc velký. Na soustředění jezdíme Toyotou Proace Verso, ta je na dlouhé cesty velmi pohodlná. Auta vnímám spíše jako „přemísťovadla“, vnímám spíše tvary a barvy než to, co je pod kapotou. Třeba Mini je roztomile krásné auto.

Š: Samotný řidičák mám asi dva měsíce, takže auto zatím nevlastním, to je až taková „vyšší meta“. Teď střídavě okupuju Fiat Freemont mojí mamky a Škodu Scalu mého táty, přičemž preferuji první z nich, jelikož se jedná o automat. Doufám, že mě za to nebudete odsuzovat, ale řízení obecně není moje silná stránka. A moje vysněné auto? Asi jakékoliv, na které si sama vydělám, takže nemohu mít moc vysoké nároky. Stačí, když bude mít čtyři kola a bude jezdit.

Z: Momentálně jezdím Peugeotem. Nemám jedno konkrétní auto, které bych chtěla, mám jich nejméně 10. Jsem velká milovnice BMW. Mám ráda rychlou jízdu, takže mě to táhne spíše ke sportovním vozům. Taky bych jednou chtěla plnou garáž veteránů na nedělní vyjížďky.

Na jakou věc v autě nedáš dopustit?

K: Nějaký slušný řidič. Ale když už musím řídit sama, tak potřebuji automatickou převodovku.

Š: Asi bych to neřekla lépe než Kája. Jo, a ještě mám ráda vyhřívaná sedadla.

K: Jasně, na ty sedačky bych málem zapomněla. Ty nesmí chybět.

Z: Naopak, já chci řadící páku!! Automat je pohodlný, ale není nad to, když si člověk může podřadit, sešlápnout plyn, aby ho to pořádně zatlačilo do sedačky, a zmizet v dálce.

Za jakého řidiče se považuješ? Jsi spíš kliďas nebo potřebuješ i za volantem trochu adrenalinu?

K: No, pro mne je za volantem adrenalinem i klidná jízda. Řídím jen když musím. Od nás do Liberce mám najetou cestu přes hory. Minimum křižovatek, minimum aut v protisměru. To mi vyhovuje. Pokud jde o rychlost, umím vytvářet kolony. Myslím, že než řidič, funguji lépe jako asistenční systém. Když řídí táta, beru mu telefon z ruky, aby nevolal, budím ho, když se tváří, že bude spát, hlásím omezenou rychlost, zapomenutý blinkr… Zatím mne nevypíná . .-)

Š: Jsem taková roztěkaná, na jednu stranu jezdím ráda rychle, ale na druhou stranu asi zatím nejsem dostatečně zkušená na to, abych to zvládala. Řízení mě strašně baví, ale ještě to bude chtít trochu cviku. Moji spolujezdci občas trpí.

Z: Asi to mám hodně podobné jako v tom sportu, takže i v autě je mi adrenalin příjemný. Sama nejsem typ řidiče, co by jezdil nějak zvlášť rychle, ale když mě někdo veze v rychlém autě a vím o něm, že je dobrý řidič, tak si tu svižnou jízdu užívám.

Dokážeš si představit, že bys v budoucnu využívala služeb carsharingu?

K: Klidně. Ale to auto musí mít automatickou převodovku a musí se vyskytovat někde poblíž. Moc mi nedává smysl, abych si pro něj jezdila hodinu vlakem do Liberce. Jo, a budu potřebovat, aby se do něj vlezly a nepřekážely v řízení skokanské lyže, to je nějakých 230 cm.

Š: Ten nápad se mi strašně líbí. Jen bych se bála, že auto nějak poškodím, takže tady platí to, co jsem říkala u předchozí otázky – nejdřív se musím trochu „vyjezdit“.

Z: Popravdě asi ne. Nebydlím a nebudu bydlet ve městě, auto je nezbytnost.  A beru ho také jako takový svůj osobní prostor.

A závěrem zase jedna sportovní otázka. Jak se připravuješ na zimní sezónu? Jaké jsou sportovní plány a cíle?

K: I přes půl roku trvající mimořádnou situaci se nám daří jezdit na soustředění a skákat, což je pro nás velmi důležité, takže příprava probíhá v rámci možností dobře. Od této sezóny nám běží kvalifikace na olympijské hry 2022, takže cílem je posbírat co nejvíce bodů ve Světovém poháru a kvalifikovat se.

Š: Na zimu se už strašně těším, závodím moc ráda. A jak se připravuji? Jednoduše – trénuji a trénuji. Jo, a ještě musím zhubnout, aby to líp létalo. Co se těch cílů týče, chci skákat dobře a pro radost, pak se dostaví i výsledky. Jen doufám, že nějaké mezinárodní závody budou, v létě byly všechny kromě jediného zrušeny.

Z: Na zimní sezonu se těším. Doufám, že jsme všechny dobře připravené z letní sezony a budeme mít nějaké hezké výsledky. Připravujeme se různorodými tréninky, abychom nedělaly stále to stejné dokola. Můj velký cíl by byl, aby se mi letos podařilo pravidelně bodovat ve světovém poháru a závody si naplno užívat.

K: Určitě se všechny těšíme na týmové závody. V reprezentaci bohužel není nikdo, kdo by byl schopen ve světovém poháru bojovat o individuální zlato, ale výhodou je, že jsme celkem vyrovnaný tým. A týmový závod, to je úplně jiný zážitek a myslím, že to tak vnímají i diváci.

Těší nás, že jsme mohly poznat ženy, které reprezentují Česko v tradiční „mužské“ disciplíně, jakou skok na lyžích ještě nedávno byl. Jsme rády, že si své extrémní výkony užívají pouze na skokanských můstcích a nepokoušejí se o ně na silnicích. A slibujeme, že přes zimu budeme sledovat jejich sportovní i řidičské výkony a za nějaký čas je znovu vyzpovídáme.

O českých reprezentantkách ve skoku na lyžích:

Kája Indráčková (23) vyrůstala v Desné v Jizerských horách a téměř celou svou skokanskou kariéru prožila v tamním oddíle. Dnes je členkou liberecké Dukly. Mezi její největší skokanské úspěchy patří zlatá medaile z týmového závodu European Youth Olympic Festival (EYOF) 2013, týmové stříbro ze Zimní univerziády 2017 a 6. místo ze závodu letního seriálu Grand prix 2019. Bakalářské vzdělání získala na TUL v Liberci, nyní pokračuje v magisterském na UJEP v Ústí nad Labem.

Štěpánka Ptáčková (18) se narodila v Liberci, kde také začala se skoky na lyžích. Část dětství pak byla členkou JKL Desná. Dnes závodí za ASC Dukla Liberec a navštěvuje 4. ročník Gymnázia F. X. Šaldy. V této sezóně získala bronzovou medaili na Juniorských olympijských hrách (Youth Olympic Games). Jejím nejlepším výsledkem v seniorské kategorii je 11. místo z letošního Grand Prix ve Frenštátě.

Zdenka Pešatová (21) vyrůstala v Tanvaldě. Se skoky začala v Lučanech nad Nisou, poté přešla do SK Liberec, a nakonec zakotvila v klubu JKL Desná. Nejlepším umístěním je 21. místo ve světovém poháru, 3. místo z týmového závodu EYOF. Má vystudované sportovní gymnázium v Jilemnici a momentálně studuje poslední ročník oboru autolakýrník ve Vysokém nad Jizerou.